Tohle je první den, kdy jsem začal psát zápisníček důvodů, proč tě miluju. Ne proto, že bych si je neustále neuvědomoval a nevzpomněl si na ně každé ráno, přes den i večer. Možná je ale nevíš ty, protože jsem ti je v posledních letech nejspíš málo říkal. A možná proto jsme se dostali tam, kde od dnešního dne jsme. 

Nechali jsme se ostříhat u Mirečka a pak nečekaně vyrazili na výlet za filmem Léto s gentlemanem. I přes včerejšek to byl velmi krásný den. Prošli jsme se okolo lomu a pak vyrazili na pro mě šílenou trasu k Solenické podkově.

Myslel jsem, že bude těžké dnes najít důvod, proč tě milovat, ale zjistil jsem, že se ve mě nic nezměnilo, jsi to pořád ty. Na vrcholu jsi mě dokázal podpořit, abych to na posledních metrech nevzdal a docapkal až na vyhlídku. Miluju, jak jsi tu vždycky pro mě, držíš mě za ruku, když umírám vyčerpáním a nikdy mě nenecháš padnout.

Dnes, když jsi v podvečer z domova poprvé odcházel jinam, víc než kdy jindy vím, jak moc o tebe nechci přijít. 

Dnes jsme spolu vyrazili umýt Raptora. Miluji sledovat tě, jak bojuješ s tlakovou pistolí a zalíváš auto litry vody, miluju, když utrácíš mince za vůně do koberečků a klidně bezelstně vypneš sousednímu pánovi vysavač a ani si toho nevšimneš.

Cestou k našim jsme se zastavili v KFC. Okusoval jsi mi z kyblíku stehýnko, musel jsi se nahnout až ke mě, voněl jsi a já měl neskutečnou potřebu tě kousnout do ouška. 

Zkoušel jsem celý den nemyslet na to, že ty možná myslíš na něco jiného. A větší část dne se mi to dařilo. Protože být s tebou je pro mě to nejkrásnější, co můžu prožívat a soustředím se jen na to. 

Dnes jsem si o tobě povídal s Michalem. Měl spoustu vtipných i méně úsměvných připomínek a návrhů. Třeba, abych ti to neztěžoval a sestěhovali jsme se všichni dohromady. Hlavně mi ale připomněl, že těžko tě vinit za to, co se ti stalo. Donutil mě vzpomenout si u sebe, jak moc jsi v tom nevinně. 

A vypíchnul, abych se nezlobil, jinak všechno zničím a zabouchnu dveře, které ještě možná nejsou zamčené na petlici. Jenom zapomněl zmínit, jak je těžké, když někoho miluješ, obdivuješ a nechceš ho nikomu ani půjčit, natož odevzdat na pořád. 

Dneska jsi byl u zubaře. Od rána jsi se bál, jako vždycky. Nemáš to rád a já to moc dobře vím. Chtěl jsem jet s tebou, držet tě za ruku a být s tebou, ale už jsi velký kluk a jel jsi sám.

Večer kde se vzal, tu se vzal, zase dorazil Miloš. S náloží sladkostí, láhví Bohemky u nás nakonec přespal. Chvilku to bylo jako dřív, myslel jsem jen na to, jak mě děláš šťastným.  

Dnes jsi jako vždy točil svůj nekonečný seriál. Ale z něj jsi nejel domů jako vždycky, vyrazil jsi jinam. A vrátil se domů a neřekl to. Divný pocit. I přesto to byl den, který jsem měl rád jako každý jiný. Jeli jsme s Kubíkem k zubaři, postávali u dveří ordinace a laškovali s doktórem a vypadali jsme jako rodina. 

Večer jsme si povidali jako dřív. Ztichlý obývák bez otravné televize, sklenky vína, ty ve svém typickém tureckém sedu. Rozhovor, který ale tentokrát nebyl příliš o nás, spíš o tobě. Chceš volnost, chceš si užívat, chceš, abych ti dal čas. Žádáš mě, abych tě zítra nechal jít na celý večer ven.

Nechci to pochopit. Nechci chápat, že nechceš být jen se mnou, jako já s tebou. Tak, jako předchozích téměř 3 tisíce překrásných společných večerů, ve kterých jsem tě škádlil, plísnil, pošťuchoval, sledoval otravné pořady a třeba se někdy i zlobil. Ale vždycky jsem tě miloval.  

Dnes je ten den, kdy jsem večer sám. Poprvé. Ne, že bys už někdy nebyl pryč, ale dnes se zdáš velmi, velmi daleko. Blíží se čas 22:15 a já vím, že tentokrát nezavoláš. Chystám se ti poslat zprávu. Zprávu, kterou ti chci připomenout, že tě stále miluji, ačkoli tuším, že jsi právě šťastný, i když ne se mnou. Není to moc hezký večer, alespoň ne pro mě a já se modlím, abys se už vrátil. 

A pak jsi napsal "Jedu domů", cítil jsem radost, jako by ses vracel po týdnech. Ke mě. K nám. Domů.